HISTORIE HOJSOVY STRÁŽE - POHLED Č. 2 | Hojsova Stráž a okolí

Osídlení oblasti Hojsovy Stráže

Nejvýše položené pohraniční oblasti Šumavy, pokryté neprostupným pralesem, patřily ze strategických důvodů od nepaměti českému králi. Proto se toto území již od středověku nazývalo Královský hvozd, německy Künischer Waldhwozd nebo jen Hwozd.

Jeho osídlení probíhalo postupně a vzhledem k těžkým přírodním podmínkám velmi pomalu. Některá tvrzení o založení Hojsovy stráže jako strážní vsi v 11. stol. v době vlády Břetislava I. nejsou historicky podložená a vzhledem k drsným přírodním podmínkám těžko představitelná.

První písemná zmínka o „lese královském“ pochází teprve z doby vlády Přemysla Otakara II., z roku 1273. Právě v tomto roce připojil „král železný a zlatý“ území mezi Nýrskem a Vimperkem trvale k českému státu.

Teprve ve 14. stol. hovoří historické prameny o obyvatelích Královského Hvozdu, a to v souvislosti s rokem 1314, kdy dostávají od královny Elišky Přemyslovny, manželky Jana Lucemburského, první výsady. Tato privilegia z nich činila svobodné poddané s právem vlastní samosprávy. Tím se zřetelně odlišovali od okolních poddaných. Byli podřízeni přímo králi, proto byli označováni jako Králováci.

Ve 14. stol. končí první etapa osidlování Šumavy, při které je založena v podhůří poměrně hustá síť vesnic. Archeologické a historické důkazy stanoví osídlení ve 14. stol. po linii Nýrsko – Dešenice – Zelená Lhota. Za touto hranicí se nacházel hustý pohraniční prales.

V průběhu 16. stol. se vydávají lidé i do této oblasti. Jejich motivací bylo nikoli založení zemědělských usedlostí (nepříznivé klimatické podmínky stačily stěží k uživení), ale skláren a v oblasti Úhlavy především železářských hutí. Pro tyto provozy byl na Šumavě dostatek surovin, a to jak železné rudy, tak především dřeva. V souvislosti s výrobou železa je poprvé zmiňována oblast dnešní Hojsovy Stráže.

Roku 1525 založil hamerník Adam huť na výrobu železa v Zelené Lhotě. Nebyl rozhodně první. Zprávy o této činnosti máme již z doby sto let před tím. Pro účely huti byla tehdy využívána drobná naleziště v okolí. Tato ložiska však byla pravděpodobně v 16. stol. již značně vytěžena, proto hledá Adam jiné zdroje. Ve stejné době staví pec na tavení železa také v Železné Rudě, v jejímž okolí začal těžit snadno tavitelnou rudu (hnědel). Tu se rozhodl dovážet i do své huti v 16 km vzdálené Zelené Lhotě. Za tímto účelem vzniká tedy stezka, nazývaná železná cesta, německy Eisenstrasse. Vedla z Železné Rudy přes Špičácké sedlo a Brčálník zhruba v trase dnešní silnice na Nýrsko.

Při této cestě se nacházela další lokální ložiska železné rudy, především v oblasti dnešní Hojsovy Stráže. Podle některých zpráv byla v těchto místech v roce 1575 založena malá huť. Jedná se tak o první historicky podloženou zmínku o osídlení této oblasti.

Období rozkvětu výroby železa při Úhlavě končí na sklonku 16. stol. Její příčinou byl pravděpodobně problematický přísun suroviny z železnorudské kotliny, kterou od roku 1579 ovládlo Bavorsko.

Vznik královácké rychty Eisenstrass v 17. stol.

Od počátku 17. stol. prožíval Královský hvozd novou kapitolu svých dějin. Začala nová vlna kolonizace šumavského pralesa, přinášející trvalé osídlení i vyšších horských poloh. Hlavním zdrojem obživy těchto nově příchozích bylo sklářství, těžba a zpracování dřeva, zpracování železné rudy nebo chov dobytka. Pro svou vlastní potřebu zakládají kolonisté v horských oblastech zemědělské usedlosti. Jedná se o osamělé dvorce, rozptýlené v krajině. Jejich pozemky byly ohraničeny nízkou zídkou z nahromaděného kamení. Tento ráz krajiny si Šumava uchovala až do 20. stol.

Dalším typickým rysem kolonizační vlny po roce 1700 byl původ nových usedlíků – přicházeli především z Rakouska a Bavorska, čímž se celá Šumava stává oblastí jazykově německou. Tyto národnostní poměry, které se udržely až do 20. století, však nehrály v 17. stol. zásadní roli.

Specifikem Královského hvozdu bylo také jeho správní uspořádání. Podle středověkých zvyklostí měli jeho obyvatelé - tzv. Králováci – celou řadu svobod a privilegií. Mezi nejvýznamnější patřilo právo vlastní samosprávy. Celá příhraniční oblast tak byla rozdělena na 8 samosprávných celků tzv. rychet (německy Gericht). V čele každé z nich stál rychtář.

Oblast dnešní Hojsovy Stráže patřila na počátku 17. stol. do pravomoci rychtáře na Hamrech. Tehdy zastával tuto funkci Michl Hofmann, jinak zvaný Hojza, který patřil mezi přední muže Hvozdu. Po něm se tato oblast nazývala „Hojsova“, což dokazují i historické dokumenty z roku 1614, kde je toto území poprvé označeno jako „Hogsovau“.  Jedná se tak o nejstarší doklad dnešního jména osady. Brzy poté přicházejí noví osadníci. Staví své domy nejprve v údolí Zelenského potoka a na jižním svahu hory Můstek (pozdější Dolní Hojsova Stráž). Dále vznikají usedlosti také v závěru Úhlavského údolí (Brčálník) a také při Úhlavě (dnešní Zadní Hamry). V roce 1630 byl už počet stavení natolik velký, že vzniká samostatná rychta. Její jméno bylo odvozeno od staré stezky, procházející celým jejím územím - Eisenstrass (v českých dokumentech Žielezna cesta).  Název rychty se později přenesl na největší osadu v této oblasti, která se stala jejím správním centrem. Jako Eisenstrass byla označována až do roku 1918. Po vzniku Československa bylo vedle původního zavedeno nové, české jméno: Hojsova Stráž. Tento název se však plně prosadil až po roce 1945.

Rozsah území a jednotlivé osady rychty

Do působnosti rychty Eisestrass spadalo především Úhlavské údolí a jeho svahy. Na levém břehu řeky se jednalo o pohraniční lesy mezi Jezerní horou a Ostrým včetně Černého jezera (původně nazývané Eisenstrasské) a na pravé straně o svahy pod horským hřebenem Pancíře a Můstku a Prenetu. Území uzavíralo špičácké sedlo, kde byla tehdy zemská hranice (železnorudská kotlina patřila do roku 1713 Bavorsku).

Mezi nejvýznamnější osady rychty patřily (počet obyvatel je dle statistiky z roku 1895):

Ober-Eisenstras (Horní Hojsova Stráž) – dnešní Hojsova Stráž při silnici z Nýrska na Železnou Rudu (79 obyvatel)

Unter-Eisenstras (Dolní Hojsova Stráž) – dnes neexistující osada, položená v údolí mezi dnešní Hojsovou Stráží a masivem Můstku (123 obyvatel)

Storn (Na pařezu) – dnes neexistující osada u ústí špičáckého tunelu do brčálnického údolí (156 obyvatel)

Frischwinkel (Frišův kout) – dnes Brčálník (140 obyvatel)

Schödelhof (Šedlův dvůr) – dnes neexistující osada pod Hojsovou Stráží směrem na Nýrsko u u odbočky k vlakovému nádraží (91 obyvatel)

Seehäuser (Jezerní chalupy) – dnes neexistující osada v lesích pod Černým jezerem (54 obyvatel)

Brennet  (Spálený) – dnes Prenet (44 obyvatel)

Kreuzwinkel  – dnešní Zadní Hamry (189 obyvatel), od 2.pol. 19. stol. správně přiřazena k Hamrům  

V celé této oblasti žilo v 19. a 1.pol. 20. stol. okolo 900 obyvatel ve 130 domech. Až na několik výjimek (státní zaměstnanci dráhy, pošty a četnictva) mluvili všichni německy.

Stavba železnice a rozvoj turismu v 19. stol.

Až do 2. pol. 19. stol. byla celá oblast rychty Hojsova Stráž odtržena od okolního světa a stála stranou veškerého dění. Změnu do poklidného života zdejších obyvatel vnesla stavba železnice, spojující Klatovy se Železnou Rudou. Jednalo se o vůbec první železnici, vedoucí napříč šumavským pohořím, což umožnil především náročný projekt špičáckého tunelu. Stavba zároveň znamenala pro místní lidi zdroj obživy.

Železnice usnadnila nejen přepravu dřeva a zboží, ale také lidí, a stála tak u zrodu turismu v západní části Šumavy. V souvislosti s příchodem turistů byly v Hojsově Stráži na počátku 20. stol. postaveny penziony, hotel i turistická ubytovna. Cestovní ruch však nepřinesl takový rozvoj jako např. Špičáku nebo Železné Rudě. Počet jejich obyvatel se krátce po stavbě železnice zdvojnásobil, zatímco počet lidí v Hojsově Stráži spíše klesal.

Po roce 1877, kdy byla trať slavnostně otevřena, přijíždějí do oblasti první turisté. Hned následujícího roku vychází tiskem první turistický průvodce, který doporučuje z jednotlivých zastávek na železniční trati pěší výlety do okolí. Ze stanice Eisenstrasské doporučuje turistům „vandrovati“ na Oser (vrchol Ostrý) a k Černému jezeru.

Přicházející turisté z měst byli poněkud zaskočeni svérázností zdejších starousedlíků. A tak se můžeme v průvodci dočíst, že „obyvatelé tito jsou sice lidé skromní a dobrosrdeční žijíce v spokojenosti ve svých horách se svými českými sousedy. O návštěvu škol málo dbají, za to však hledí každý, by již od mládí přivykl šňupání zvláštního tabáku Brisil zvaného, který si každý sám připravuje (máslo, vápno nehašené a rozetřené sklo, k tomu přidá něco čpavkovité vůně)... Silným šňupáním tak ostrého tabáku naběhne nemálo každému nos a zohyzdí se mu obličej.“

2. světová válka a odsun původního obyvatelstva

Radikální změnu v životě obyvatel Hojsovy Stráže znamenalo období 2. světové války. Už rok před jejím vypuknutím byla tato oblast, spolu s celým česko-německým pohraničím, postoupena na základě Mnichovské dohody Německu. Od října 1938 se tedy obec nacházela na území Německé říše. V posledních letech války hledali v Hojsově Stráži útočiště uprchlíci z Horního Slezka, utíkající před postupem Rudé armády a říšští Němci z Porýní a Hamburku, obávající se bombardování svých měst. Jejich počet přesáhl dokonce počet starousedlíků (999 uprchlíků, 715 původních obyvatel).

V květnu 1945 celé pohraničí osvobodila americká armáda a Hojsova Stráž byla připojena zpět k Československu. To na základě závěrů Postupimské konference rozhodlo o vystěhování německých obyvatel, které začalo v roce 1946. Podle nařízení vlády byli odsunuti nejprve uprchlíci, teprve po nich původní obyvatelstvo. Zůstat mohli jen ti, kteří žili ve smíšených manželstvích nebo byli odborníci v určitém odvětví (sklárny, dřevozpracující průmysl). Po odsunu bydlelo v Hojsově Stráži jen 18 Němců. Obec byla dosídlena Čechy, kterých přišlo do roku 1948 okolo 200. Z celkového počtu 153 původních domů jich zůstalo 52 neobydlených, proto byla část z nich určena k demolici. Tím zmizela z mapy celá Dolní Hojsova Stráž a jádro obce tvoří od té doby jen její horní část. V roce 2008 zde trvale žilo 127 osob.

Použitá literatura:

Steiner, Josef: Šumava – Královský Hvozd, území svobodných králováckých rychet I, Klatovy 2001
Steiner, Josef: Šumava – Královský Hvozd, svobodné královácké rychty II, Klatovy 2005
kol. autorů: Šumava příroda – historie – život, Praha 2003