Obsah stránky
Historie Hojsovy Stráže - pohled č. 1
Při popisu historie čerpáme nejčastěji z kroniky Hojsovy Stráže, která byla vydaná v roce 1948 a sepsaná místním pošmistrem panem Janem Šmídem.
Středověk a první osídlení
Nejstarší záznamy mluví o zdejší krajině vždy jako o pralesu, o neprostupném lese ve vysokých horách, o močáslovišti zejbišském a první zmínky o tom, jak člověk začal pronikat do zdejší krajiny jsou jen a jen bojem člověka s pralesem.
O původním sídlišti člověka není dnes ničeho známo. Obecní kroniky zdejších obcí se zmiňují o těchto dobách jen velmi stručně a povrchně, avšak všechny shodně uvádějí název zdejší krajiny „Na království“, „Královsky les“, „Königlichewaldhwozd“- což se v ústech lidu zkrátilo na „Künische Waldhwozd“ a jen stručně „Künische“.
Původní osada se skládala jen z jednoho nebo dvou dvorů s hospodářskými budovami a s ohledem na úkol tehdejších strážců byly postaveny tak jako většina chodských vesnic, tj. že při pohledu od zemských hranic musí být skryta zraku nepřítele. Osady a vesnice strážných chodských vsí byly stavěny buďto za hřebeny hor nebo za lesem a byly viditelné pouze z vnitrozemí. Proti tomuto zvyku nelze mít námitek ani v případě Hojsovy Stráže, neboť strážiště bylo zbudované k témuž účelu.
Podle geologického útvaru lze soudit, že první srubový statek prvních zdejších osídlenců stával v místech dnešního bytového domu čp. 3 ( naproti autobusové zastávce směr Železná Ruda) a tomu nasvědčuje jak blízkost vodního pramene, tak i 400 až 500 let staré lípy, které naší předkové slovanského původu sázeli poblíž svých sídel.
Rovněž pojmenování horských výšin, sice již poněmčené, ukazuje na polohu původního sídla. Je to v prvé řadě Strážní hora zv. „Hochwart“, 1000 m.n.m a Kamenná závora tzv. „Steinriegel“.
Zřízení svobodných rychet, jakož i organizace strážní služby ve zdejším kraji, je data mnohem pozdějšího. Zápisy v kronikách o tom mluví teprve v roce 1500 až 1614, kdežto osídlení zdejší obce chodskými strážemi se již datuje od roku 1040. Systém svobodných rychet, v němž se vyskytují rychtáři, byl zaveden o 570 let později, nežli bylo osídlení kraje za knížete Břetislava I.
Nejsprávnější se zdá tedy tato teorie:
Za knížete Břetislava I. (v r. 1040) byli v pohraničním pásmu usídleni obyvatelé slovanského původu, zvaní Chodové, neboť po hranicích „chodili“ a tyto střežili. Tímto osídlením vznikli Chodové domažličtí, kteří se rozložili až po poslední chodskou vesnici Pocínovice, a měli zajisté přímý styk a spojení se strážemi, čili Chody prachatickými, tachovskými a vimperskými. Tento lid měl za úkol hájit hranice vojvodství českého proti vpádům nepřátel (mnichovští, pasovští, řezenští a vůbec bavorští), signalizovat jejich vpád ohňovými signály až k Praze a zdržovat nepřítele na jeho postupu záseky a drobným bojem až do příchodu vojvody a jeho branného lidu.
Tito strážcové pomezí českého království, tehdy ještě vojvodství, byly za svoje služby odměňování různými výsadami zvanými též právy nebo privilegiemi vydanými knížetem Břetislavem. Obsahují: že nepodléhali žádnému českému knížecímu dvoru, později pak královské komoře. Neplatili žádné daně ani poplatky, měli právo vařit pivo a pálit kořalku, právo kácet dříví, právo lovit zvěř a ryby, právo zakládat osady a sídla. Tato práva jim byla pozdějšími českými králi buď potvrzována, rozmnožována nebo též i oklešťována.
Tento strážný lid se v roce 1040 velmi dobře osvědčil, takže po vítězné bitvě Břetislava I. nad německým císařem Jindřichem III. U Brůdku v průsmyku všerubském pojal vojvoda Břetislav I. úmysl rozšířit tyto chodské stráže i na území další, takže záznamy o Královském hvozdu počínají údajem již roku 1086. Pokračovatelem tohoto zřízení byl pak kníže Vratislav II.
Počátek zdejší obce lze tedy hledat v období od roku 1040 do roku 1086.
Dne 7. června 1009 daroval úpisem německý císař Jindřich II. Mnichovi Güntherovi (Vintíři) z bavorské šlechty území 3 míle dlouhé a 2 míle široké k novému osídlení jako nadaci pro benediktýnský klášter v Rinchnachu v Bavorsku. Toto zboží se připomíná jako benediktinská zástava ještě v roce 1011 a sahalo až na pomezí českého Hvozdu.
Z tohoto území podnikal Vintíř se svým lidem se sekerami v rukou výpravy do pralesa, kde prosekávali les, jednak aby získali půdu pro osídlence, jednak pro ně stavěli nové cesty – stezky. Jednu takovou stezku prosekali z bavorského Rinchnachu přes Dobrou Vodu (Gutwasser) do Hartmanic a na Sušici. Druhou pak prosekali ve směru na Železnou Rudu – Pancíř – Můstek a přes Prenet ji vedli do Strážova a dále pak na Klatovy. Toto území bylo nazýváno pak Eisensteinerpass – železnorudský průsmyk. Toto byla ona původní soumarská stezka, zvaná též Güntherova, po níž se dopravovala sůl a o níž je zmínka, že vedla jako odbočka „Zlaté stezky“ do českého knížectví.
Tato systematická germanizace zdejší oblasti pobouřila zde usedlé obyvatele slovanského původu a ti se zanedlouho odvolali až ke knížecí komoře. Avšak po neúspěšném jednání v Regensburgu v r. 1034 vytáhl několikrát německý císař Jindřich III. proti Čechám.
Že byl tento kraj původně osídlen slovanským obyvatelstvem lze určitě předpokládat již z toho, že by opatrný kníže nesvěřil „otevřenou zemskou bránu“ k ochraně němcům, proti nimž vlastně bojoval. Mimoto mnohá jména, časem sice poněmčená, nasvědčují dodnes, že krajinu obývali lidé mluvící jazykem slovanským, např. Javoří – Gaberl, Svět – Zwieselau, Debrník – Deffrnik, Svaroh –Zwereck apod.
Od této doby, tedy od r. 1040, zde nastalo osídlování rodinami, zakládání vesnic na ohněm vyklíčeném lese (Brenet – Prenet) a český živel postupoval z chodských vesnic od Domažlic a Pocínovic, což byla poslední vesnice Chodů domažlických . Tato snaha byla však i ze strany bavorské a tak druhý proud osídlenců původu bavorského postupoval od Zwieselu přes Železnou Rudu.
Připomíná – li se v r. 1400 vybírání cla na stezce Vintířově, tzv. clo Prenetské, což bylo v místech dnešního Prenetu, a první podnik německého názvu a založení sklárny na Hollwinklu až v roce 1690, zdá se tedy, že český živel dostihl zdejší oblasti mnohem dříve nežli živel bavorský. To opět potvrzuje a podpírá domněnku o slovanském původu obce.
Kníže Vratislav II. dal již těmto strážcům českých hranic formu a přičleněním ke královské komoře i název Královský hvozd.
Jelikož však prolínání obyvatelstva českého s německým bylo již tehdy patrné, bylo území pojmenováno též „Waldhwozd“. Že název tento stal se běžným a užívaným, o tom svědčí fakt, že v ústech lidu zkrátil se název na německý „Köngliche Waldhwozd“ na „Künische“, jímž byl označován nejen kraj ale i les a hory.
Prolínáním obyvatelstva dvou národností vznikalo zde pak mnoho nesnází, zvláště pak v době, kdy území měnilo svoje držitele. Ale zdá se, že vždy na úkor a ke škodě českého národa. Když pak roku 1055 kníže Spytihněv vypověděl z českých zemí Němce, usadilo se jich mnoho na zdejším svobodném pásmu, které již tímto se stalo ryze německým.
Na druhé straně hranic vzniklo hrabství, tzv. von Bogen, které se staralo nejen o střežení hranic opět ze strany bavorské, ale i o rozšíření svého panství na úkor českých zemí. Hrabě von Bogen jménem Albert III. (bavorský) připojil pak toto území sňatkem s dcerou knížete Bedřicha Ludmilou trvale jako její věno a k bavorskému území. Pod tímto panstvím zůstalo pak toto území půl druhého století, tj. až do roku 1248.
Po rozpadnutí panství von Bogen vrátilo se území jak odúmrť (věno české) znovu k českým zemím, ale již zcela poněmčené, což nelze ani jinak očekávat po 156 letech. Avšak Bavoři se nevzdali tohoto území bez boje, a tak byla svedena o ně bitva 11. listopadu 1257 v okolí Hartmanic, která dala vítězství bavorským vojskům a tím byl ztracen opětně i Královský hvozd.
V roce 1273, tj. po 16 letech, připadlo sice opětně k zemím koruny České, ale již jako území bez jakékoliv stopy po živlu slovanském.
Je osudem zdejší krajiny, že ačkoliv výsadu svobody získala od českých knížat a králů, byla jí tato svoboda opětně českými králi oklešťována. Ačkoliv na tomto území nesměla se usadit žádná vrchnost, byla to sama královská komora, která svobodně toto území zastavovala nebo i prodávala. Tím měnilo se držení krajin i po stránce národnostní. Neblahá politika českých králů v nadržování německým řemeslníkům přinesla právě v tomto kraji své nejzhoubnější ovoce.
Proti Chodsku domažlickému měla zdejší krajina a její osídlenci i tu další nevýhodu, že zdejším svobodným usedlíkům nebylo dopřáno vytvořit si onu tradici hrdých ochránců zemských hranic, která by byla schopna posilovat se v dobách utrpení , tak jako si ji vytvořili Chodové domažličtí. Chodů byla to jistojistě hrdost na královské uznání jejich statečnosti za jejich boj a služby českému králi, která je posilovala v dobách poroby. Tuto tradici ovšem Králováci nevytvořili, snad z toho důvodu, že neměli tolik příležitosti bojem se zocelit, ale spíše proto, že proti vlastním ani bojovat nechtěli. Možno též, že neschůdnost zdejšího terénu dala jim sama málo příležitosti k boji proti nepříteli, a tak stali se z nich usedlí sedláci, kteří mnohem snáze podlehli německému živlu, který jim do kraje zaváděl průmysl (sklárny, pily) a dával jim i jiná zaměstnání, v nichž je nadále odcizoval jejich vlastnímu původnímu poslání.
Tento germanizační proces zachvátil zcela chodské stráže tachovské a vimperské, které tak jako Králováci tomuto tlaku zcela podlehly.
Pozdější zdejší obyvatelé jsou vesměs přistěhovalci německého původu, kteří v 17. století a zvláště po 30leté válce houfně se zde usazovali a otevřeně se hlásili k německé národnosti, za což byli, jak se dále odčteme, také zvláštně i odměňováni.
O další a ještě intensivnější osídlování se starala i sama vrchnost, která krajinu rozdělila a vyměřila na jednotlivé díly (Thál), které pak přidělovala nově přišlým rodům k osídlení.
Tímto systémem osídlování a pak dělením rodů vznikla dnešní roztroušenost jednotlivých dvorů a usedlostí, neboť nový osídlenec stavěl si již svoje sídlo uprostřed svého přídělu (obvykle mezi les a pastviny nebo pole) a nesdružoval se již ve vesnici tak jako původní obyvatelé slovanského původu.
Tomuto dělení půdy nasvědčují dodnes uchované názvy přídělů jako Gustawsthal, Frischwinkel, Dornerwinkel, Kreuzwinkel atd. Dalším členěním pozemků mezi členy rodu (provdáním nebo přiženěním se) vznikala pak další jména nebo přezdívky (po chalupě) např.: Bartlhuishof, Kleinhanslhof, Röderandreashof apod.
Tato jména přečkala zde věky a navzdory všem převratným událostem udržují se ještě dodnes, ačkoli členové původního rodu dávno již na dvoru nesídlili a i poslední obyvatelé byli již odsunuti. Vznik těchto jmen je patrný při popisu jednotlivých dvorů.
Hojsova Stráž - Obec Dolní Hojsova Stráž (Unter – Eisenstrass)
První zápis o počtu zdejších obyvatel a domů je z roku 1848, kdy měla Hojsova Stráž:
1441 obyvatel ve 198 budovách, které byly roztroušeny
Horní Hojsova Stráž....................................43 domů
Dolní Hojsova Stráž.....................................35 domů
Jezerní domky...............................................14 domů
Storn................................................................16 domů
Frischwinkl.....................................................28 domů
Furstenhutte...................................................9 dominikálních
Prenet..............................................................16 domů, chalup
Kreuzwinkl......................................................37 domů
Počet obyvatel však stále klesal. O příčinách není žádného záznamu, lze však mít za to, že snadnější způsob života lákal mnoho lidí k opuštění zdejší krajiny.
Pro srovnání uvádíme vývoj obyvatelstva celého Železnorudska, který je možno sledovat až od r. 1850, kdy k nejlidnatějším sídlům patřila Železná Ruda (1377 obyv.), Hamry (1334 obyv.) a Hojsova Stráž (1187obyv). Špičák byl do té doby osídlen velmi řídce (214 obyv.). Nárůst obyvatelstva hodně ovlivnila stavba železnice (1874 až 1877) a zvýšená těžba dřeva po vichřici v r. 1870. Velký podíl na tom měl i rozvoj rekreačních aktivit a turistiky. Do roku 1900 radikálně narůstají sídla Špičák a Železná Ruda a to o více jak 100 %. Za 50 let se Železná Ruda rozrostla o dalších 1311 obyvatel, oproti tomu Hojsova Stráž klesla na 60%, stav z roku 1850.
Zprůmyslnění okolí (Železnorudské sklárny, Nýrsko) odčerpalo zajisté hodně obyvatel do kraje, kde se snáze a lehčeji žilo.
V roce 1921 je uváděn stav obyvatel již pouhou číslicí 903 duší, z toho 873 Němců a 30 Čechů, vesměs státních zaměstnanců (dráha, četnictvo, pošta).
V posledních letech 2. světové války stoupl počet obyvatel nezvykle, neboť byla Šumava zaplavena uprchlíky, jak před ruskou frontou, tak i před bombardováním německých měst.
Nejvíce uprchlíků zde bylo z Horního Slezska a potom z Rýnské oblasti a Hamburku.
Počet obyvatel dosáhl v roce 1945 čísla 1714 osob, z toho bylo:
715 obyvatel, zdejších Němců a
999 vystěhovalců – uprchlíků.
Na počátku roku 1948 zde žilo po odsunu Němců 208 Čechů a 18 Němců.
Z celkového počtu 153 domů jich bylo 52 neobydleno, z nichž přibližně polovina byla určena ke zbourání.
Co se týče obyvatelstva celého Železnorudska, tak lze konstatovat, že v roce 1950 kleslo obyvatelstvo Železnorudska přibližně na 30 % původního stavu. Do devadesátých let pozvolna narůstalo obyvatelstvo opět pouze v Železné Rudě a jeho stav je srovnatelný s rokem 1850.
Dnes činí počet obyvatel Hojsovy Stráže ve srovnání z dřívějšími údaji pouhých 122 osob. Z toho 70 mužů a 52 žen.
Na závěr malé shrnutí:
1848 ............... 1441 obyvatel
1850 ............... 1187 obyvatel
1921 ............... 903 obyvatel
1945 ............... 1714 obyvatel
1948 ............... 226 obyvatel
2010 ............... 122 obyvatel